Co vlastně děláme, když se na webu nic neděje...?

Ale ano, žijeme. Nenudíme se. Skoro by se mi chtělo říct, že nestíháme. My ale toho stíháme až překvapivě mnoho, jen stačí na chvíli přibrzdit a bleskově se ohlédnout :)

Arvika složila zkoušku MA3, začala jsem s ní trénovat kovový aport a ušly jsme i první letošní longový závod na 82 km s jedním bivakem za den a půl v neskutečné zimě. Poladily jsme tréninky a zkoušíme nové věci, které k naší radosti fungují.

S Blú mám pocit, že nedělám téměř nic. Touláme se po lese, nic moc po ní nechci... Začala jsem s ní jednou týdně chodit do velké haly trénovat k Pavle Duškové a i tam si vlastně jen tak hrajeme a "nic netrénujeme". Ale zjišťuji, že má fajn přivolání, pustí blivajz z tlamy, když jí požádám, má slušný focus forward a umí pár triků. Doma už toho moc neničí a o vyvenčení si řekne. Sama aktivně vyhledává pelíšky a kenelky a odpočívá, ale na druhou stranu dokáže se soustředit celou hodinu.

Vlastně je toho docela hodně na jednu fenku po štěňatech a jedno strakaté mimino...

A já? Přežila jsem venku i v noci v teplotách pod bodem mrazu se zmrzlým jídlem i vodou, urazila jsem v tom 82 km se psem po boku a i když mi bylo sakra bídně a bolel mě každý krok, vydržela jsem nebýt hnusná na lidi ani na Arviku. Naopak, našla jsem v sobě tu lepší polovinu. Buduji a "stavím" a vidím za sebou výsledky. A i když je spousta věcí, lidí a okamžiků, co mi energii vysává, pořád nacházím spoustu zdrojů, k mé radosti obnovitelných.

V neposlední řadě děkuji těm, kteří hlídají Blú, kdy zrovna potřebuji a zodpovědně ji socializují za mě :)