Kurz s Frantou Šustou o ošetřování a manipulaci 18.9.2018

Kurz, od kterého jsem očekávala, že i Franta Šusta ocení, že puma je super domácí mazlík, oproti Blúbounovi, aneb ďábel nenosí Pradu, ale strakatý kožich

Jako účastník kurzu vyrazila Blú. Arvika snese všechno, oholit nohu, nabrat krev, ostříhat drápy, odejít s úplně cizím člověkem zachránit svět, ale Blú, to je úplně jiná liga. Už odjezd na akci byl excelentní. Táhnu si košík s pamlsky, hračkami, vodu, misku, svačinku, kenelku a odemykám auto tou osmou rukou, která je zrovna volná. A co udělá Blú? No jasně, nastoupí do kufru... …Zavřeného. Z toho šlicu na černém laku mě málem trefil šlak. První černý puntík a to tam ještě nejsme. Odkládám všechny věci z jedné ruky na chodník a jdu otevřít ten poškrábaný kufr a v tom vidím Blú, jak jen tak mimochodem při cestě kolem košíku s věcmi na cvičení noří čumák mezi pamlsky a s naprosto nacpanou tlamou, kdy jí drobečky všech možných chutí a barev padají na všechny strany, dělá nástup do kufru číslo dvě. Teď už otevřeného. Ale ne že by si spořádaně vlezla do kenelky dovnitř. Pěkně si hopla nahoru na vršek a nebohá látková bouda se pod jejím dynamickým přistáním s nelibým párajícím se zvukem rozplácla na placku. Další černý puntík.

Cestu absolvovala na vrchu rozpadlé boudičky a za mnou jedoucí motoristy bavila svým jazykem přitisknutým na zadním okně a kroužícím tam a zpět, kdy slizkou stopou jak po slimákovi dodala oknu nádech totálně neproniknutelné mlhy s ozdobnými barevnými drobečky z ukradených pamlsků. Po tom, co jsem vyzvedla na druhé veterině své kolegy, už jsem se k Blbúbounovi ani nehlásila a na kurz mi jí vedly kolegyně, zatímco já raději táhla placatou kenelu a sežraný koš. Není tedy divu, že když kurz přechozí skupiny skončil a ze dveří vyšla Zdeňka Vaňourková, hned jak zaměřila strakáče, tak se vrhla k mé šéfové jak ke staré známé a hned zase zděšeně odskočila, když zjistila, že ke známému psu patří cizí tvář. „My máme Tonču, Bodlinku Hogo Fogo Kulik“ téměř se omlouvala má šéfová, že drží cizího strakáče a svého nechala doma… Ona totiž mohla, její se totiž nechá alespoň pohladit a ostříhat drápy.

Kurz začal. A hned se hlásilo, kdo má jaký problém. Tak tady máme dvě borderky, co umí žonglovat skleničkami na víno s knihou položenou na hlavě a při tom jet na koloběžce, které si nenechají ostříhat drápy. Jednoho chudáka týraného z množírny, který na sebe nenechá ani šáhnout. A pak Blú. Myslím, že s tím šaháním má také problém. Ukazovat zuby. Sahat na hlavu. Vlastně i na nohy. Jo a vlastně i na tělo. Vůbec nechápu, jak jsme přežily tu klubovou výstavu minulý týden. Ale to nebudu říkat na hlas… Bordery dostaly úkol a šly trénovat – budou tlapky dávat na květináč, dokud budou chtít stříhat drápy a hned jak nohu sundají, stříhání nebude pokračovat. A až zase budou chtít, dají tlapku hezky zpět na květináč. Jak prosté. Týraný chudáček se bude čenichem dotýkat různých targetů na Frantovi. A Blúboun. Frantovi padla kolem krku, dala mu pac a pusu, ukázala korektní nůžkový skus a nechala se osahat od čenichu po ocas. (Zrovna minulý týden mi prokousla ruku, když jsem jí z ocasu vyndavala bodláky). Totéž snese od kohokoliv z diváků. Franta je s mým psem hotov. Mám vymyslet něco jiného.

Borderky už žonglují i s květináčem, drápy si stále nenechaly ostříhat. Držet nohu na květináči je na ně moc triviální. Chudáček týraný sám aktivně kontaktuje Frantu, a i když může cvičení ukončit, nechává se hladit a i když se poleká, během chvilky jde opět cvičit. Na Blú jsem vytáhla ultra kalibr. Obleček do zimy! Hohohó. Tohle neudolá ani Franta. Přeji si, aby můj pes sám dobrovolně oblékal tento oblek a nebál se ho! Ok, říká Franta, bere ode mě psa i oblek (všichni ostatní si cvičí sami, jen u mě asi usoudil, že materiál je náročný a vzal to do vlastních rukou) a jde cvičit. Obleček Blú ukázal a ta kouká, kolečka v hlavě se točí, až to slyším do zadních řad a pak s ocasem mezi nohama prchá pryč. Skoro jsem si oddechla, že to Franta nebude mít zadarmo, jako v prvním případě. Učí jí se nosem dotknout šustivé látky, odolávat hnusnému šustění a nebát se ani rozloženého tvaru. Jde mu to lépe a lépe a ne že by se do toho dal Blúbouš obléknout, ale na konci to už vypadá, že z toho minimálně nemá trauma. Chudák týraný má ve Frantovi nového kamaráda. Borderky točí na květináči pivot, zatímco s ním žonglují. Dráp nemají ostříhaný ani jeden. Franta je ovšem nadšen. A my také. To s tím oblekem jsem na pár týdnů nechala trochu odstát. A pak přišla najednou zima. Ještě že má Blú dobrý kožich…

A Frantova „Take home message“ – pokud pes něco opravdu nemusí a bojí se toho, je lepší trénovat to jako vtip a hru, jen tak mimochodem – hlazení kleštičkami na drápy po těle, po nohách, dotýkání a chytání nohou… A trénovat to bez pamlsků. Leckterý pes je pro pamlskem ochoten zajít za svou mez a pak náhle kousnout, nebo si vybudovat ještě větší strach. Když už není zbytí a dlouho trénovanou a ještě nedotaženou situaci je potřeba udělat „na sílu“ (např. odběr krve nebo ostříhání drápů), pak je vhodné, aby nic nepřipomínalo trénovanou situaci (jiná místnost, bez trénovacích povelů) a když je skončeno, pak psa propustit až tehdy, když nebojuje a je klidný.